Memento mori

Když konečně nadešel den odjezdu, ne každý se s uplynulým školním rokem loučil s burácivým jásotem a šílenými plány na začínající letní prázdniny. Kita s Amy ještě dlouhou chvíli stály na břehu Černého jezera, kde je vysadily stejné loďky, s kterými se na začátku roku do Bradavic dopravily a toužebně hleděly na všechny ty hlásky a prosklená lomená okna. Byl to nadmíru divný pocit a dívkám připadalo, že se jen párkrát vyspaly a tento rok byl u konce. Jako by pouze mrkly a všech 196 dní dřiny, zkoušek, odříkání a boje o holý život, byly rázem ty tam. Nechtělo se jim vracet do šedě a temnoty jejich „obyčejného“ rodinného života. Mnohem raději by celé prázdniny strávily zde a klidně se s Hagridem lopotily po školních pozemcích anebo by přeci jen dopomohly Filchovi vyklidit jeho kabinet. Amy se bála, jak na ní bude její matka reagovat, až kouzlo zapomnění pomine a ona si opět vzpomene, že má za svoji dceru zplozence pekel. Je hezké, že ministerstvo myslí na čas, kdy sama byla ve škole a její matka tak nemohla nikomu nic prozradit, ale co ty dva měsíce? To zkrátka ministerstvo doufá, že Amy ji bude schopna přesvědčit, že nikomu nic říkat nemá a už vůbec by ji neměla upálit na hranici? Již nyní se k smrti bála jejich prvního setkání a raději by si stokrát zopakovala jejich trest v Zapovězeném lese a nahánění Voldemortem, než to, co ji brzy čeká. Smutné oči Kitalphy, prozrazovaly, že ona v sobě bojuje s úplně stejnými problémy. Také se bála návratu domů, i když z úplně jiného důvodu. Rodiče jí možná neposlali jeden jediný dopis za celý školní rok, ale to neznamenalo, že ji stejně přijmou s otevřenou náručí. Ne, za její chování a zařazení do Nebelvíru si to jistě velmi brzy slízne a proto se již nyní nemohla dočkat dne, kdy opět bude moci odcestovat nazpět.

Nakonec se i ony vydaly za rychlými kroky Hagrida, který opět neomylně vedl všechnu tu drobotinu vstříc jejich cíli. Tentokrát však úplně opačným směrem. Když konečně odcupitali, až na kouřem zahalený perón, rudá lokomotiva na ně již čekala, stejně tak jako studenti vyšších ročníků, kteří se s námahou soukali spolu se svými objemnými zavazadly dovnitř a snažili se pro sebe zabrat nejlepší místa. Amy, která opět seděla přilepená k okenní tabuli, připadalo, že cesta nazpět byla daleko rychlejší, než když jeli do Bradavic. To vše bylo spíše způsobeno tím, že tentokrát měla co dělat. Na klíně měla totiž umístěnou velkou zavařovací sklenici, do které zavřela Behnici, kterou tehdy Mira omráčila svým kouzlem. Běhnice však její kouzlo i narvání do malé křišťálové zkumavky, která zbyla po zvěromágském lektvaru přežila bez větších úhon a momentálně se urputně pokoušela vymotat ze změti vysoké trávy, do které se zamotala, když rychle uhánějící vlak znovu nadskočil.
„Co kdybych ti říkala Matylda, co?“ Široce se usmívala Amy, když pozorovala její snahy vymanit se z pevného úchopu traviny.
„No super, Henry dostane sestřičku.“ Protočila Kita oči v sloup, když její slova zaslechla mezitím, co Rosie propukla v hlasitý smích nad Amyiným značně zvláštním vkusem na výběr jmen. Henry a Matylda znělo opravdu …. Kouzelně.

Rosie se nestačila ani pořádně vysoukat ze dveří Spěšného vlaku, který právě zastavil na nádraží King´s Cross, když ji někdo pevně sevřel v náručí. Na malý okamžik neměla přístup k tak potřebnému vzduchu, nežli objetí povolilo a vystřídala jej záplava polibků. Její matka, které hrál na tváři velmi široký úsměv, ji konečně vytáhla z otevřených dveří vlaku, kde blokovaly ostatním žákům jejich výstup a znovu ji tentokrát v bezpečí pevné země bolestně objala.
„Tolik jsi mi chyběla, zlatíčko!“ Vzlykala, zatímco měla svoji tvář zabořenou do jejího školního hábitu, na kterém pyšně zářily Mrzimorské barvy.
„Nám oběma,“ Poklekl před ní i její otec, v jehož tváři se zračila stejná směs pýchy a dojetí „tak doufám, že na tvém vysvědčení uvidím samé vyznamenání.“ Šibalsky na ni mrkl, když Rosie zbledla jako zašlá nemocniční stěna.
„Myslím, že domů raději pojedu metrem.“ Kita byla stejně pobledlá jako Rosie samotná, když zírala na dvě velmi povědomé osoby v dáli. Její matka s otcem si pro ni přijeli. V jakýkoliv jiný okamžik by se zřejmě dojetím rozplakala, nyní však jediné, co mohla cítit, byl děsivě ledový strach, který jí měnil její krev v chladný led. Její rodiče totiž nebyli sami. Ne, stály stranou od všech ostatních společně s dalšími dvěma páry, jako by se snad bály, že od procházející rodiny Weasleyových chytnou jejich chudobu anebo rudou barvu vlasů. Rodina Malfoyova i Lemaire vypadala, že ji více zajímá jejich probíhající debata, nežli příjezd jejich potomků, zatímco se k nim Mira, která se vesele pochechtávala v Dracově společnosti, pomalu
šinula. Vstříc jí vyběhl chlapec se stejnou záplavou bílých vlasů, jaké měla i ona sama a Mira svému mladšímu bráškovi vesele mávala. Zrádce!

Ani jeden pár si jich zatím nepovšiml a tak Kita rychle popadla své věci i Amy samotnou a prosmekla se přes přepážku. Když se tak ocitla na obyčejném mudlovském nástupišti oddechla si a mohla znovu dýchat všechen ten kouřem zamořený vzduch. Ani si nevšimla, že celou dobu zadržovala dech.
„Pro tebe si alespoň rodiče přijeli.“ Snažila se ji alespoň částečně zvednout náladu Amy, která se pomalu šourala i se svými dvěma kufry po jejím boku, zatímco se snažily prosmeknout vším tím davem pospíchajících lidí.
„Má matka si v tuhle chvíli stále myslí, že žádnou dceru nemá. O to bude horší zjištění, že ji má a ke všemu je čarodějka. Pravděpodobně se mnou hned vyrazí dveře.“ Kita se nemohla rozhodnout, jestliže v jejím hlase převládá smutek anebo zlost. Posmutnělý pohled Amy, která zírala před sebe někam do neznáma, však napovídal, že první z možností je správná.
Kita ji dobře chápala, protože i ji samotnou bude doma čekat, úplně stejné přivítání, obzvláště, poté až rodiče zjistí, že jim nyní unikla a oni se sem tahali zbytečně. Nu, alespoň si mohli dostatečně pokecat se svými „přáteli“.

Táhly svá objemné zavazadla i veškeré příruční zavazadla a klece se svými mazlíčky, když se snažily protáhnout dlouhým nástupištěm, aby na sebe zbytečně nepřitahovaly pozornost. Nyní, když však velké nástěnné hodiny odbyly jednu hodinu odpolední, bylo nástupiště přímo přeplněné pospíchajícími davy, které právě končily v práci. Dvou malých dívek s podivnými zavazadly si zkrátka nešlo nevšimnout. Prvních pár posměšných pohledů a zvolání, byly obě dívky schopny dostatečně ignorovat a bez zastavení pokračovat dále, až k podchodu, který se nořil hluboko do Londýnského metra. Jenže pak k nim promluvil ženský hlas, na který se Kita snažila všechny ty roky tolik zapomenout: „Kita Moonová?“ Udiveně na ně zůstala zírat žena, která se před nimi právě vynořila z metra a za sebou táhla pomalu větší kufr, než byl ten jejich. V Kitě v ten moment hrklo tak moc, že se veškeré její věci, které ji při tom vypadly z rukou, se rozsypaly po okolí. Očima, které měly velikost jídelních talířů zírala na smutně se usmívající ženu, jako by právě místo ní viděla Snapea v květovaných šatech.
„Ty si na mě nepamatuješ, že?“ Žena se znovu smutně pousmála „Božínku kolik je to už let? Tři? Čtyři? Vzpomínáš si?“ Snažila se sama vzpomenout mezitím, co se Kitě vytrácela barva z obličeje.
„Můj syn si s tebou chodil hrát. Byli jste nejlepší kamarádi, pamatuješ si na Thomase?“ Její úsměv vůbec nepůsobil šťastně anebo snad upřímně, když přes chvějící se rty pronesla synovo jméno.
„Ne,“ Zamumlala Kita polohlasně „nepamatuju.“

KONEC