FILCH
„Vaše chování je již opravdu tristní!“ Kde to jen již slyšely? Byly to tolik známá slova, situace i stejná síťka, která se pohupovala na hlavě profesorky McGonagallové, přitom jak nad nimi nevěřícně kroutila hlavou. Tentokrát byly však v daleko horším průšvihu, jelikož je ve Vstupní síni nachytala ona sama a nemusel je k ní vláčet Filch. Musely tak sklesle sedět ve stejně pohodlných křeslech a dívat se do jejich stejně bouřlivých očí, jako tomu bylo i naposledy.
„Jste žáčky prvního ročníku a již podruhé za tento školní rok jste byly načapány některým ze členů profesorského sboru za zdmi hradu po VEČERCE!“ Zvyšovala svůj hlas, jak na ní pomalu, ale jistě její rozhořčení začínalo převládat. Klouby na dlouhých kostnatých prstech, kterými svírala svoji hůlku, jí při tom bledly.
„Paní profesorko, moc se omlouváme, my…“ Zafňukala Amy, které se nepodařilo dostatečně ovládnout svůj hlas, aby v něm nezazníval strach, který se jen marně snažila zamaskovat. I přes veškeré její snahy se jí nakonec zlomil a nepříjemně přeskočil, jako když chlapci v pubertě mutují. Profesorka McGonagallová k ní okamžitě střelila pohledem a stisk její hůlky polevil.
„Ano, slečno Clarkeová, ráda si poslechnu další vaši výmluvu, proč jste musely být všechny přítomné za zdmi našeho hradu ve dvě hodiny ráno! Umíte si alespoň představit, jakému nebezpečí jste se mohly vystavit?“
„My … My … My … Víte, my musely …“ Amy se nedostávalo potřebných slov, aby se dokázala obhájit. Její jazyk neuměl zpracovat veškeré zběsilé myšlenky, které jí vířily v hlavě. Jen marně se rozhlížela po svých kamarádkách, aby u nich nalezla alespoň nějakou podporu. Všechny tři jako by bojovaly se stejným problémem, který tížil i ji samotnou anebo jednoduše se svými slzami, které se draly z jejich již vlhkých očí. I ony si dobře uvědomovaly, do jakého problému se to dostaly. Dostanou další školní trest, strhne jim body anebo je dokonce vyhodí? TEĎ! Když jsou na samém konci jejich zdlouhavé cesty za zvěromágstvím?! Když se do této svízelné situace dostaly naposledy, byl s nimi alespoň úžasný Harry Potter. Nyní byly pouze sami napospas McGonagallové. Škola by nikdy nevyhodila někoho, jako byl Harry, to si uvědomovaly všechny velice dobře. Je to přeci chlapec, který přežil, národní hrdina, přemožitel Voldemorta a v konečné řadě, i naprostý idiot, ale škola by se ho nikdy dobrovolně nezbavila. Každý by se chtěl chlubit tím, že do jeho institutu chodí Harry Potter a tak by si nedovolili za stejný přečin, kterého se dopustil i on, vyhodit zbytek provinilců, když on sám by unikl trestu. Jenže nyní jsou sami. Na rozdíl od Harryho, ony jsou doslova nikdo. Pro Miru a Kitu by bylo jednoduché sehnat si místo v některé z kouzelnických škol mimo Británii. Mira by do Krásnohůlek jistě dokonale zapadla a Kita by byla nadšená v jakékoliv škole, která by její rodině byla ještě více vzdálená, nežli jsou Bradavice. Ale Amy s Rosie? Měly by vůbec peníze na nějakou jinou školu, která by se nenacházela v jejich zemi, a musely by platit školné? Dovolila by Amyina matka Amy vůbec odcestovat? Tyto tíživé otázky vsely ve vzduchu a páchly jako štiplavý kouř. Celý kabinet naplnila elektřina a hrozilo, že jedna strana velmi brzy vybuchne. Jen nebylo jistě, jestliže profesorka anebo ony.
„Poslouchám, slečno Clarkeová,“ Vyzvala Amy McGonagallová znovu, když Amy umlkla a jen na ni bezduše zírala, jako by snad doufala, že předstíráním mentální poruchy si zajistí propuštění.
„můžete být rády, že jsem na vás natrefila já a ne pan ředitel Brumbál!“ Ani jedna s ní nesouhlasila. Brumbál by na ně nikdy takto nekřičel. Ale McGonagallová přeci jen v něčem měla pravdu. Kdyby natrefily na ředitele, jistě by si již balily svá zavazadla a neseděly by zde v teple kabinetu.
„Stejně tak můžete být rády, že je již konec školního roku a čekají vás zkoušky.“ Pokračovala se stejně nasupeným tónem, který však pomalu, ale jistě začínal ztrácet na intenzitě, stejně jako se vytrácelo její rozhořčení. Pak její oči bleskově střelily k sinalé tváři Miry, na které opět vystupovala čistě bílá jizva a pokračovala: „Opravdu doufám, že slečna Lemaire alespoň trochu přispěje k vylepšení ročníkového průměru a my tentokrát za Havraspárem neskončíme tak daleko, a když už jsem na toto téma narazila, tak na vás, slečno Clarkeová jsem od svých kolegů slyšela samou chválu. Koneckonců i v mých vlastních hodinách předvádíte úžasné výkony.“ Obrátila se na stále nešťastnou Amy. Ta se zmohla na pouhé přikývnutí a nadále zarytě mlčela, jelikož stále nedokázala vymyslet věrohodnou výmluvu. Dobře věděly, co tím chtěla profesorka sdělit. O Miru s Amy nehodlá přijít. To samé však neplatilo o Rosie s Kitou, které se tak na svých křesílkách klepaly jako ratlíci, když čekaly na profesorčina další slova.
McGonagallová se ve svém dubovém křesle našponovala jako pravítko a přivřenýma očima přejela všechny provinilce, jako by bojovala sama se sebou a nemohla se rozhodnout, jaký trest by pro ně byl ten nejlepší. Nakonec se přeci jen zhluboka nadechla a odhodlala se promluvit: „Jak jsem již říkala předtím, máte opravdu štěstí, že je konec školního roku a čeká nás týden plný zkoušek a opravování. Pro vás to tedy znamená dvě věci. Ta první je jistě pozitivnější, i když jste již podruhé porušily školní řád, neznamená to, že budete vyloučeny. Alespoň ne tentokrát.“ Zasyčela tiše, když viděla, jak se jejich obličeje konečně rozzářily alespoň tou trochou naděje, která se jim znovu vlila do žil.
„Ta druhá už tak pozitivní není,“ Zchladila jejich nadšení okamžitě „zkouškový týden sebou přináší i hromady práce pro nás učitele, navíc se škola musí připravit na přicházející prázdniny a bohužel pro nás je na letošní rok naplánovaný úklid Filchova kabinetu. Veškeré ty zabavené věci a pomůcky se jednoduše již nemají kam strčit. Z toho vyplývá, že se vyhnete zaslouženému vyhození, ale školní trest vás nemine, milé dámy.“ Její časem poznamenané rty se stáhly do pobaveného úsměvu. Užívala si jejich zděšení, které rázem nahradilo úlevu, po které již nebylo ani památky. Všem dobře došlo, co za trest si pro ně tentokrát vymyslela a uvědomovala si to i ona sama.
„Musíte si uvědomit, že školní řád není jen cár papíru, ale je zde z dobrého důvodu! Myslím, že noc strávená úklidem Filchova kabinetu pod jeho pevnou taktovkou vám dokáže vysvětlit jeho význam daleko lépe, než předešlá návštěva Zapovězeného lesa. Co byste řekly příští středě?“ Ani v jedné by se v ten okamžik krve nedořezal.
„Ve středu?“ Opakovala její slova Rosie tupě „Příští týden ve středu?“
„Nevyjádřila jsem se snad jasně, slečno Bloomová?“ Její trpělivost byla opět našponovaná k prasknutí.
„No ano, ale my ve středu nemůžeme.“ Rosie si ani neuvědomila, co to vlastně plácla, nežli její slova opustili ústa. V obličeji profesorky McGonagallové se nejdříve mihla špetka údivu, která však byla stejně rychle nahrazena oprávněnou podrážděností: „Vy si opravdu myslíte, že si v tento moment můžete vybírat?“
„Ne, ne, ne, ne!“ Okamžitě vyjekla Kita a honem se snažila vymyslet nejlepší omluvu, která by nezněla moc zoufale ani vyděšeně. I v jejím případě však svůj boj s vlastním hlasem prohrála a zlomil se jí. I ona tak zněla jako mutující teenager a opravdu se za sebe styděla.
„Opravdu mě nezajímá, co jste měly na středeční noc v plánu, ale i kdyby na tom stálo přežití našeho světa, nepustila bych vás! I vy si musíte uvědomit, že si nemůžete dovolit vše a tohle je vhodný způsob jak vás tomu naučit. To mě také přivádí k tomu, že váš prohřešek musím oznámit vaším rodinám. Předpokládám, že sova s oficiálním dopisem by mohla dorazit pozítří.“
„Ach ne! Matka mě zabije!“ Vyjekla Rosie, které srdce opět tlouklo tak splašeně, jako by právě uběhla další kolečko ze Zapovězeného lesa. Již nyní slyšela matčina káravá slova, která by na ni křičela. Mohla by se vyslaná sova zastavit? V ten okamžik byla ochotná proto udělat vše, jen aby se domů ta zpropadená sova nedostala. Jistě by ji byla ochotna dokonce i sestřelit loveckou puškou, kdyby bylo potřeba. Otec jí kdysi vzal na lov. Určitě by si vzpomněla, jak se puška ovládá. Zoufalá na to byla dostatečně. To věděla již nyní.
„Moji rodiče jsou přes léto v letním sídle na Long Island. Dám vám jejich adresu.“ Na rozdíl od Rosie, Kita byla představou dalšího prohřešku, který by se její upjatá rodina dozvěděla, přímo nadšená a světýlka, které jí při tom plála v očích, toho byla dostatečným důkazem. McGonagallová se na okamžik zatvářila zaraženě. Očekávala stejnou reakci jako u chudáka Rosie, která stále hypnotizovala kamennou zeď za profesorčiným ramenem, jako by ji právě opouštěl ten zbyteček života, který v ní zůstával. Nakonec však zakroutila hlavou, div jí její síťka nesjela z udusaných vlasů a nespadla. Bylo toho na ni za jeden večer dost. Jako by nestačilo, že se dnes musela hádat s Potterem. Na nic jiného již zkrátka neměla náladu ani energii a tak je rychle vypakovala do svých vlastních kolejních místností. Za pár hodin je koneckonců čeká jedna z prvních důležitých zápočtů a přípravných zkoušek a ona opravdu pochybovala, že se na ni dostatečně připravily. Ach jakou měla pravdu.
***
Opravdu netušily, jak byly schopné absolvovat veškeré zápočty a zdlouhavé zkoušky, když nad nimi jako Damoklův meč visel trest profesorky McGonagallové. Absolvovaly tohle vše jen proto, aby se nyní nikam vypravit nemohly, protože by večer, kdy má konečně přijít vytoužená bouře, měly strávit s Filchem a tříděním jeho kabinetu? Ze školního trestu, který si pro ně připravila profesorka McGonagallová ani jedna nadšená nebyla, ale koneckonců to bylo daleko lepší než další výprava do Zapovězeného lesa anebo věšení za zápěstí do školní kobky. Škola si zřejmě konečně uvědomila, že vystavovat žáky smrtelnému nebezpečí, není adekvátní řešení jak si u nich pojistit poslušnost. Otázkou však bylo, zdali nakonec nebude celá noc strávená ve společnosti Filche daleko devastující nežli Zapovězený les samotný. Ani jedna se na tuto činnost pranic netěšila, ale co jiného jim zbývalo? Měly by být vlastně profesorce McGonagallové nesmírně vděčné, že je na místě nevyrazila do temnoty noci. Místo toho jim sice zkazila zbytek školního roku, ale alespoň to znamenalo, že budou moci pokračovat do dalšího ročníku. Jen nechápaly, proč si tento trest musejí odpykat zrovna při středeční noci, když by měly mít na práci daleko důležitější věci, než úklid stoletého haraburdí.
Jakmile však začal onen obávaný zkouškový týden, školní trest bylo to poslední, co je zajímalo. Jednoduše toho měly samy nad hlavu. Profesor Kratiknot si je po jednom volal do své učebny, aby mu předvedly, jestli dokážou, aby ananas stepoval po lavici. Profesorka McGonagallová zase sledovala, jak studenti mění myš v tabatěrku na šňupací tabák, a dávala jim body podle toho, jak se jim povedla, a naopak jim je odčítala, pokud tabatěrka měla vousky. Jedním slovem by se to dalo shrnout jako jedno velké ohromné šílenství, stejně tak jako byla jejich předchozí cesta do hloubi Zapovězeného lesa a zase zpět. Přešly pouze dva dny z celého dlouhého týdne plného zkoušek, čokolády, probdělých nocí a odříkávání Amato Animo Animato Animagus, každého západu a východu slunce. Jim to však připadalo jako by uběhla polovina roku. Představa, že je čekají další tři dny plus školní trest jim naháněl hrůzu, stejně tak jako páteční zkouška Lektvarů. Když přežily další nával úterních zkoušek z Dějin čar a kouzel, z kterých jistě Kita získala nejméně bodů za celou Bradavickou historii a Rosie byla v jejím těsném závěsu, přišel konečně onen obávaný večer, kdy se měly dostavit do Filchova kabinetu, který sloužil jako sklad. Alespoň to si všechny myslely. Ukázalo se však, že tomu tak není. Jeho kancelář se nacházela vedle skladu. Byla to tmavá díra bez oken s opadanou omítkou a pachem zatuchliny. Stěny jeho kabinetu lemovala dlouhá kartotéka se spoustou šuplíčků a spisů. Kitě se z toho, až točila hlava a když si přečetla, že tato kartotéka končí číslem 1200, opravdu se jí špatně udělalo. Filch po nich však nechtěl, aby musely třídit ty hromady a hromady krabic, spisů a zásuvek. Ne, vedle jeho kabinetu se nacházela daleko větší místnost. V ní byla největší spousta haraburdí, bordelu a zabavených věcí, které, kdy viděly na jednom místě. Byly to všechno předměty, které nebyly tolik významné anebo cenné a tak si nedokázaly vysloužit místo vedle dalších jeho pofidérních trofejí v jeho cenné kartotéce. Ne, byla to jen hromada bordelu a nic víc. Při pohledu na ty vysoké hromady, kterými se prožírala plíseň a bůhví co ještě, opravdu chápaly, proč je potřeba vyklidit. Věděl to dobře i Filch samotný, který si jejich trest patřičně užíval. Seděl za svým masivním stolem, za ním visely okovy, za které se zřejmě kdysi věšeli nebožáci, kteří něco provedli, jak jim stihl hned několikrát připomenout a bedlivě sledoval každý jejich pohyb. Musely se totiž prodírat tou spoustou bordelu a každý kus, bednu anebo složku mu nosit, aby svým cvičeným okem posoudil, zdali je to kus na vyhození anebo si přeci jen zaslouží místo mezi ostatními trofejemi. Samozřejmě nemohl zapomenout každý takovýto předmět okomentovat, kdy přesně jej zabavil, komu a jaký trest následoval. Byl to příšerný člověk, ale musely uznat, že jeho paměť byla pozoruhodná, a kdyby si takto pamatovaly ony látku pro zítřejší zkoušku, byly by nesmírní šťastlivci.
Jak hodiny ubíhaly nad Mirou pomalu, ale jistě začínalo převládat její podráždění. Přidala se k téhle partičce chudáků jen proto, aby se mohla stát zvěromágem a nyní se tomu tak nestane? Budou snad muset čekat do příštího školního roku a doufat, že lahvičky v Zapovězeném lese přežijí? Vždyť se díky téhle zpropadené proměně musela opět vrátit na místo, kde málem zemřela a byla plně rozhodnuta navrátit se i dnešní noci a nyní nemůže!? Bylo to pro ni ještě více nefér, než to, že ji Clarkeová předhonila v bodovém hodnocení testu z Dějin čar a kouzel. Neslýchané! A nyní ještě musejí dělat šašky pro toho zpropadeného Filche, který si válel nohy na stole, a ony musely skákat, jak pískne? ONA musí dělat poskoka někomu jako je ON — MOTÁKOVI — NESLÝCHANÉ! Až se o tom dozví její rodiče, nechají tuto školu srovnat se zemí! Tentokrát jim to napráská, v tom byla plně rozhodnutá. Nebude se opakovat situace, kdy pro samé nadšení, že ji Moonová zasvětí do tajemství zvěromágství, zapomene poslat sovu domů. Odhrnula si další pavučinu, která se jí zapletla do dlouhých pramenů a popadla jednu z mnoha krabic, která se válela hned na vrchu jedné z menších hromad. Ona se na rozdíl od Moonové, se ona přeci nebude drápat, až na samý vrchol tohoto bordelu. Hromady byly obalené snad stoletým prachem a ona se štítila jen v této místnosti zhluboka dýchat. Vyřešila to tím, že se na chodbě vždy zhluboka nadechla, rychle vběhla do místnosti, popadla první věc, kterou uviděla a byla zase rychle venku. Vždyť je přeci moc bohatá na to, aby musela dělat takovouto podřadnou práci! Jak by si ráda zopakovala trest v Zapovězeném lese!
Když vyběhla na loučemi osvětlenou chodbu, mohla si konečně prohlédnout, co to vlastně ukořistila. Byla to velmi zaprášená krabice, na které bylo fixou načmárané Růženčiny pralinky. Stejnou fixou byly domalované i drobné nepovedené růžičky. Znechuceně nad tím protočila oči v sloup a vešla do Filchova kabinetu. Filch stále seděl za stolem a nohy měl hozené na jeho zašlé desce stolu. Paní Norrisová seděla na své vlastní židli hned po jeho boku, jako by snad nebyla pouhá chlupatá koule, ale člověk jemu rovný. Právě velmi spokojeným tónem vyprávěl Amy, která seděla na vratké židli před ním, komuže zabavil knihu Pravidel neslušného chování pro začátečníky aneb příručka pro každého správného antigentlemana.
Amy rezignovaně seděla a snažila se myslet na cokoliv jiného, než na hrůzu tohoto okamžiku. Filch konečně dovyprávěl svůj monolog a nakázal, aby tuto knihu donesla na obrovitánskou hromadu „na vyhození“, která již zabírala polovinu chodby.
Amy tedy zmizela ve dveřích a Mira se ocitla ve Filchově přítomnosti sama. Popošla k jeho stolu a opatrně na něj položila Růženčiny pralinky. Filchovy oči opět zaplály ohníčky poznání a ona sebou s hlasitým povzdechem plácla do křesla naproti němu. Dobře věděla, že i v tomto případě objekt poznal a čeká jí dlouhý monolog, který si bude muset vyslechnout. Nic z toho se však nestalo. Filch po krabici bleskově chňapl a přisunul si ji do náruče. Mozolnatými prsty setřel tenkou vrstvu prachu, která se na ni stihla utvořit a jeho pichlavá očka k ní opět vzhlédla. Vrásčitá ústa se mu při tom zkroutila do něčeho, co jistě musel být úsměv, ale Miru spíše vyděsil k smrti, když jí projela vlna děsu.
„Toto jsem zabavil těm dvěma raubířům Weasleyovým minulý měsíc. Musel jsem na ni zapomenout, když jsem ji hodil do kumbálu.“ Vysvětloval a Mira opět hlasitě zavzdychala. A je to tady zase.
„Chtěla byste ochutnat?“ Přišla však nabídka, kterou opravdu nečekala a ona na něj vytřeštila blankytné oči. Filchův úsměv se ještě více protáhl a ona se opravdu modlila, aby se dveře otevřely a dovnitř vstoupila jedna z dívek s dalším bordelem.
„I kdybyste chtěla, tak bych se nerozdělil.“ Nežli ze sebe stihla dostat jakoukoliv odpověď, Filch otevřel krabici a na světle se tak zaleskl jeho obsah. Dříve to jistě musela být velmi lákavě vypadající čokoláda, která byla stejně nešikovně vytvarována do tvaru růžiček, stejných jako malůvky na víku krabice. Nyní však byla potažená prapodivnou našedlou krustou, která vypovídala, že tato krabice se tam musela válet řadu měsíců. Mira se znovu ošila, tentokrát jí však projela vlna odporu. Ona by se něčeho takového v životě nedotkla a jen pohled na tuhle odpornost jí nadzvedával žaludek, který byl zvyklý konzumovat daleko vybranější lahůdky, než byla stará a zřejmě i prošlá čokoláda. Filch si její nechuti zřejmě nevšiml anebo ji jednoduše ignoroval. Popadl jednu pralinek a labužnicky k ní přivoněl, jako by to bylo to nejlepší, co za svůj život okusil.
„Jaká škoda, že vy si musíte odpracovat svůj školní trest.“ Opět se Miře vysmíval.
„Jo, úplný konec světa.“ Zabrblala si pod vousy, aby ji neslyšel. Když se jeho oči však zúžily do úzkých štěrbin, rychle přikývla a pokusila se o stejně nemotorný úsměv, který hrál i na jeho protáhlé tváři. Filch se s tím zřejmě spokojil a konečně vhodil pralinku do úst. Následně ji začal dlouze přežvykovat a patřičně vychutnávat, aby dívce dokázal, o jakou nesmírnou dobrotu to přišla. Mira se znovu nedobrovolně otřásla nechutí. Proč to prostě nemohl sníst bez toho, aby ji provokoval a vydával u toho zvuky, jako ta nejlepší pornohvězda? Jenže pak mu jeho spokojený úsměv z tváře dočista zmizel, zakoulel očima, které se mu následně protočily nazpět do hlavy, která sebou řádně třískla o tvrdý povrch stolu. Mira zírala stejně vyjeveně, jako chudák paní Norrisová. Co se u Merlina právě stalo? Nic nechápala a měla pocit, že jí srdce snad prorazilo skrze hrudník díru a uteklo nazpět domů. Dostal infarkt, otravu, zemřel?
„Co se stalo?“ Dveře se otevřely a do nich nakoukly hlavy ostatních třech dívek, které přilákala hlasitá rána.
„On UMŘEL!“ Zanaříkala Mira, která byla přimražená ke svému místu. Nezmohla se na nic jiného, než hypnotizovat Filchovu vyhublou postavu a doufat, že ho tím přivede nazpět k životu. Tu samou strategii zaujala i Filchova kočka, která do něj právě zkoušela opatrně strčit svoji packou. Nic, Filch se ani nepohnul.
„Cos mu udělala?“ Přiskočila k ní Kita.
„Nic!“ Ohradila se nešťastně a v hlase jí začínal převládat podtón paniky „Snědl to cukroví a umřel! Přísahám, že jsem se ho ani nedotkla! Prostě umřel sám od sebe!“
„Věk by na to už měl.“ Po jejím druhém boku se objevila i Amy, která na Filchovo ochablé tělo zírala s jasnou nedůvěrou. Miře se draly horké slzy z jejich očí. Proč si něco takového zasloužila? Proč musel umřít zrovna, když s ním byla ona … SAMA? Uvěřil by jí vůbec někdo z učitelů, až se toto bude vyšetřovat?
„To jsou Růženčiny pralinky?“ Vydechla náhle Amy, při pohledu na obsah krabice, ve stejný moment, jako promluvila i Rosie: „Vždyť dýchá.“ Mira byla rázem na nohou, oběhla stůl a opět hypnotizovala Filchovu pokroucenou postavu. A opravdu jeho ramena se v pravidelném rytmu nepatrně zvedala. Nebyl mrtvý. Spal.
„On snědl jednu z těch pralinek?“ Do úlevného ticha se znovu ozvala Amy. Mira, které nyní tekly po tvářích horké slzy úlevy, se nezmohla na nic jiného, než na přikývnutí. Úlevou, že nezemřel, ale pouze spí, nemohla ani mluvit. Dobře věděla, že z něčeho takového by ji jistě nevysekala ani její mocná rodina. Byla moc mladá, nadaná a prostě úžasná na to, aby skončila v Azkabanu.
„Jenom usnul,“ Konstatovala Clarkeová „tyhle pralinky vytvořil Fred s Georgem. George mi je ukazoval na začátku roku v knihovně. Prý každého, kdo je sní, uspí. To proto se jmenují Růženčiny pralinky.“
„Proč by něco takého dělali?“ Nechápala Rosie význam něčeho takového.
„Oni v jednom kuse vytvářejí takovéhle blbosti. Žertovné předměty, cukroví co vás nafoukne a vy pak nemusíte na hodinu a tak dále. Jsou s tím přímo posedlí.“
„Takže on jen usnul?“ Přerušila její vysvětlování Mira, která se chtěla ujistit, že vše pochopila správně a její vyděšený mozek si jen nepředstavuje jednu z možných záchran od temnoty Azkabanu.
„Ano,“ Přitakala hnědovláska „doslova jen usnul.“
„Víte co to znamená!“ Kita skoro zakřičela, když jí to konečně došlo „Usnul a McGonagallová předpokládá, že s ním budeme vyklízet kabinet do brzkého rána. Můžeme se vytratit z hradu a přeci jen dokončit proměnu, protože máme naprosto dokonalé alibi.“
„Všichni budou předpokládat, že nás Filch zvládne levou zadní a nikdo nebude mít potřebu ho jít zkontrolovat. Budou raději řešit vlastní opravování esejů a udělování špatných známek.“ I Amy si dobře uvědomovala, jakou příležitost jim jeho malá nehoda naskýtá. Až tahle noc skončí, musí najít Freda s Georgem a poděkovat jim za jejich nevědomou záchranu, která přišla v nejvíce potřebnou chvíli! Díky těmto dvěma nenapravitelným raubířům se tak můžou konečně i přes veškeré nepřízně osudu vypravit, aby splnily úplně poslední krok jejich přeměny a staly se zvěromágy.